5.9. 2005 – den třetí

Jak bylo naplánováno, tak se i stalo, do Oděsy přijíždíme přesně. Sotva ve chvatu dopíjíme na peróně čaj a kávu z vlakového “samovaru”, již nás obklopují bábušky s ubytováním. Klasicky si vůbec nerozumíme, jedna nám nabízí kvartýr za 25 USD (to odmítáme), druhá pokojík za 30 UH na osobu a pět minut k moři. Bereme, i když asi (později zjistíme, že určitě!) děláme chybu, protože je to předražené. Vždycky si říkám „neber první nabídku, smlouvej, váhej a vybírej” a vždycky se to ze začátku tak úplně nedaří. Jak je člověk v zemi prvních pár dnů, tak chvíli trvá, než se rozkouká a pozná, jak se věci mají. Místní to samozřejmě dobře vědí a tento zelenáčský fakt dobře rozpoznají a ještě lépe využijí. Jede se tedy asi 30 minut busem v podstatě až za Oděsu do vesničky Liski, kde máme v takovém horním přístřešku malý pokojík. Sprcha je taková ta letní, kdy je většinou umístěna v nějakém přístřešku (u nás by se řeklo v kůlně), nahoře je sud, který se za den ohřeje a večer by měla být teplá sprcha. Záchod je suchý, co dodat?. A to moře? No bylo tam to jo a pět minut to trvalo, to měla taky pravdu, ale to bylo tak všechno. Byla to malinká plážička, dosti špinavá, na jejímž úpatí salašili bezdomovci, ale jinak pohoda, smočili jsme nohy a upalujeme nazpět na zastávku, kde jak doufáme, se nám podaří odchytit nějaké vozítko směr vokzal (privoz), protože nemáme lístky na další den a včasné zakoupení je v tomto případě více než žádoucí. Maršrutky a jejich směrování nám zatím není moc jasné, vydáváme se tedy všanc místním, kteří nás nakonec na ta správná vozítka nasměrují a za cca půl hodinky (2 x 1,5 UH) jsme na vokzalu. Pokladem je zde několik, podvědomě si vybíráme tu s nejkratší frontou a trpělivě čekáme. Jak tak čekám ve frontě přemýšlím, proč u prvních dvou pokladem jsou jednoznačně nejdelší fronty a proč ti lidé nejdou za námi do mnohem kratších řad. Ještě netuším, že se to již brzo dozvíme a to hned u okýnka, kde mi pokladní sděluje, že zde bilety do Simferopolu nět, ať si pěkně jdu k pokladnám č. 1 a 2. No klasika, nepsaný zákon nejkratší fronty s nejdelší dobou čekání funguje vždy a všude. Půlhodinka uplynul...pořád stojím na stejném místě...hodina uplynule...překvapivě pořád stojím na stejném místě...pokladní z jednoho okýnka odešla na polední pauzu...hlásím pokrok a posun asi o půl metru...paní z první pokladny se vrací z polední pauzy a druhá odchází na to samé...čekáme a nervy pochodují na tenkých špagátcích, a to nejenom mě, místní jsou sice klidní jak ryby, ovšem když přijde na předbíhání, hlasitě se hlásí o svá práva. Po více než dvou hodinách strávených ve asi 2-3 m frontě jsem na řadě a žádám dva billety Simferopol, skoro jásám, lístky jsou...ovšem tak jednoduché to nebude...paní pokladní asi zrovna chyběla ve škole když se probírala latinka nebo nedávala moc pozor, tak nám suše oznamuje, že jménům v naších pasech nerozumí, ať si to přepíšeme do azbuky. To se nějak daří a my dostáváme kýžené lístky za 41 UH. Nutno pochválit lidi ve frontě za mnou, žádné reptání a nervózní strkání, když jsem přepisoval naše jména do azbuky. Myslím, že u nás by mě preventivě vyšoupli z fronty, že tohle mám mít už dávno připravené a vystojím si frontu nanovo. Zničení vyrážíme na osvěžení směrem k moři. Podcházíme stále ještě funkční lanovku připomínající zlaté časy sovětské turistiky, až se dostáváme k plážím Otrada. Pláže jsou poloprázdné, moře studené, vítr fouká, rádoby módní bary se mísí s rozpadajícím se zařízením z dob hlubokého socialismu. Kdeže je zašlá sláva těchto letovisek! Pokračujeme teda dále podél pobřeží až do parku Ševčenka, kudy máme v plánu dojít k přístavu a následně k slavným Potěmkinovým schodům. Procházka a výhled na přístav jsou fine, na rozdíl od smradlavé výpadovky vedoucí ke schodům. Opravdu by mě zajímalo, co tam ti řidiči lijou, páč i nová auta kolikrát smrdí a to nemluvím o starých rachotinách, jejichž úroveň splodin musí být šílená. Na schodech samozřejmě povinné foto a pokračujeme po bulvárech Rišelivskaya a Deribovskaya. Budova opery, kterou míjíme a je údajně nejhezčí na světě, určitě stojí za foto, což se ovšem nedá říct o zmíněných bulvárech, které raděj opouštíme a postranními uličkami jdeme až k autobusovému vokzalu. Náš južnyj bus č.98 ujíždí před nosem, tak se jdeme podívat na místní trh, který je svých chaosem a bordelem oním pověstným balzámem na duši, který musí následovat po těch nablýskaných, komerčními kšefty nabytými, bulváry. Ceny na trhu jsou skutečně sympatické: 6 rajčat za 0,85 UH, 4 banány za 2,5 UH, radost nakupovat, kromě broskví, které jsou docela drahé (10 UH za kilo). Stmívá se docela brzo, za tmy si to náš bus rachotí předměstími a my jen doufáme, že naši zastávku poznáme a stačíme včas vystoupit. Daří se, náš příbytek taky v poho nacházíme...sprcha a spát.