8. 9. 2005 – den šestý

Bábuška byla sice pořád sama legrace, pořád se smála, ale jinak nás druhý den nemilosrdně vykopla už ve 3 na 9, že jde na vokzal hledat další lidi. Nezbylo než se přizpůsobit a pěkně způsobně klusat na nádraží. Jel nám akorát autobus, kde jsme poprvé krom klasického jízdného platili i příplatek za bágly ve výši asi 50 kop. i když naše bábinka se to snažila aktivně uhádat. Nejbližší vlak jede kolem půl desáté do Sevastopolu, bohužel my pořád nevím kam, že to dneska vlastně pojedem...V čekárně potkáváme vůbec první dva české cestovatele, kteří jsou na Ukrajině už týden a již jedou domů. Blíží se čas nějakého finálního rozhodnutí, vítězí nakonec varianta “Sevastopol a uvidíme”, tak nasedáme električku směrem kýženým za 2,85 UH. De facto se nám moc nehodí jet ani do Simferopolu/Sevastopolu, ale včera jsme nestihli koupit lístky na cestu do Kyjeva, tak to dneska musíme napravit. Dosti pomalou cestu nám opět zpříjemňují prodejci všeho možného a tak více než 1,5 h uběhne docela rychle, zvlášť poslední úsek cesty, kdy se jede městem kolem zálivu, kde kotví nejen lodě ale třeba i ponorky. Opět nemáme dost peněz (měnili jsme vždy malé částky, jednak z důvodu pohybu kurzu a také z důvodu bezpečnostních, kdy jsme nechtěli mít v peněženkách více peněz) na lístky, tak pobíháme kolem nádru, kde není problém sehnat lepší kurz. Klasicky máme na nádru výběr ze dvou front a klasicky volíme tu špatnou?. Samozřejmě, nejdříve jsem pěkně vystál první frontu, aby mi na jejím konci řekli, že mám jít do druhé fronty, která samozřejmě plynula mnohem pomaleji. Lehkým šokem pro mě bylo a docela i raritou bylo vybavení pokladen vypočetní technikou. Vládlo zde prehistorické vybavení, monitor CGA (asi, prostě pouze černá a zelená barva), tiskárna robotron a to samé klávesnice, vše jak z pravěku. Hold někam ještě ani ten nejzákladnější pokrok nedorazil, i když o kus dál můžou být klidně LCD monitory. Kontrasty, stejně jako například počítadla v obchodech. Klasická hodinka ve frontě a kupuji, bohužel ne moc dobře ani výhodně, lístky na vlak 11. září s odjezdem z Simferopolu 17:39 a příjezdem do Kyjeva 12:43 následující dne. Dle jízdní doby to vypadá, že to vlak bere přes Charkov, jinak si to vysvětlit neumím. Trasu jede o dobré tři hodiny déle než ostatní vlaky. No co aspoň se projedeme, tentokráte usazeni na bidýlkách v plackartě (za oba 87 UH). Další nákup lístků a rozhodování nás čeká na avtovokzalu (přes koleje od vlakáče), kde nakonec kupujem lístky do Alupky (27 UH za oba) a po nezbytném nákupu proviantu na cestu, vyrážíme. Cesta docela rychle ubíhá, hlavně díky pěkným scenériím, které až nějak moc podezřele připomínají Chorvatsko. Doufali jsme, že v Alupce najdem nějaké ubyto, bohužel se k nám nikdo s nabídkou ubytování nehrne, tak s bágly na ramenou klušeme k paláci a přilehlým parkům. Je zde opravdu krásně, ovšem strašně přeturistováno, takže si to zde ani moc neužíváme a raději hned mažeme do přilehlých parků, kde je přece jenom trochu míň lidí. Bágly těžknou každým krokem, zvláště když terén je zde dosti příkrý, času nazbyt moc není, ubyto nikde, tak neváháme, berem maršrutku (č. 41 2,5 UH) do Jalty. I když je Jalta kousek, stavíme na každém rohu a teprve za více než hodinu jsme na nádraží. Na jaltské vokzalu se situace s ubytováním opakuje, nikde nikdo (krom značně pochybného týpka se zlatými brýlemi) s ubytováním ještě se začíná smrákat. Ještě několikrát “nápadně” zevlujeme nádrem, když se kýžený výsledek nedostavuje, volíme náhradní variantu, kupujeme mapu (7 UH) a pajdáme po mega dlouhém bulváru Moskevskaja k hotelu Krym, který je samozřejmě úplně na opačném konci ulice, než na které se nacházíme. Už dosti zničení z neustálého nošení batohů hotel nakonec nacházíme a ubytováváme se v pokoji “sovětského stylu” za 40 UH na noc. Co se dá dělat, lepší než se štrachat ulicemi bez perspektivy střechy nad hlavou. Možná při lepší úrovní ruštiny, by se dalo poptat lidí a ti by nás už někam nasměrovali, ale což...bydlíme ani ne 100m od moře, prakticky na začátku promenády, a to má taky svoje “kouzlo”. Asi tak, jako kdybych chtěl bydlet v Praze na Václaváku v hotelu Praha. Jen ta cena pokoje by asi byla poněkud odlišná... Jdeme se tedy aspoň mrknout na promenádu a nestačíme se divit. Jako na Ukrajině si zde člověk rozhodně nepřipadá., snad jen ty nápisy v azbuce, jinak to zde vypadá úplně stejně jako v kterémkoliv jiném západním letovisku. Krom všemožných atrakcí je velkým hitem focení se s zvířaty (opičky, papoušci) nebo navlékání se do barokních kostýmů a následné focení na např. Královském trůnu. Ovšem největším úletem je dvojka neuvěřitelně nahastrošených černochů v sukýnkách, se kterými je možné se samozřejmě taky nechat vyfotit. Raději ani nechci vědět kolik tyhle shity můžou stát. Jsme dost unavení, tak to obracíme na hotel, kupujem nějaké jídlo a já si konečně dopřávám malé ráčky (2,5 UH porce – chutnají docela dobře, je to sice hodně slané, takže pivko akorát bodne. Jen nevím, zda jíst i ty jejich fousky, které se mi zdají nějaké tvrdší). ahvový Oboloň a spát.