9. 9. 2005 – den sedmý

Po vydatném spánku ještě dosyta využíváme pohodlí pokoje “sovětského stylu” v hotelu Krym a až kolem desáté pomalu opouštíme tento socialistický skanzen směrem avtovokzal. Poučeni z včerejšího dne a pekelné štreky po nezajímavém bulváru, teď raděj berem za pár kopějek minibus. Štěstí si nás tentokráte všímá o něco více, protože nás hned po příchodu na autobusové nádraží obklopuje několik bábušek s nabídkami ubytování. Necháváme si vše vyložit a postupně zvažujeme důvěryhodnost a také naše cenové dispozice. Cenovou miniválku vyhrává solidně vyhlížející paní s nabídkou 40 UH za oba a noc. Ostatní měly více či méně podobné nabídky, ovšem na smlouvání tu nikdo moc nehraje. Jsme tedy jako telátka odvedeni kamsi mezi paneláky, kde nás v jednom takovém zastrčeném paneláku ubytovává, ovšem nikoliv u sebe, jak jsem mylně předpokládal, ale u nějaké paní, která je z náhlé situace sice poněkud překvapena, ale orientovává se rychle a chytá nabídnutou obchodní příležitost za pačesy. A to tak, že vystěhovává svojí matku Annu Petrovovnu a nám ihned volný pokojík ukazuje. Pokojík je docela slušný, ovšem poslední větrání se dělo snad ještě za Gorbačova, tak hnedle větráme. Nemáme dostatek tvrdé ukrajinské hotovosti, tak platíme jenom za jednu noc 40 UH, přičemž naše bytná z této částky vidí sotva půlku, zbytek shrábne naše bytová dealerka. Bábuška je opět velice užvaněná, vše nám vysvětluje a objasňuje, málem by nám i naplánovala výlety...hold bývalá učitelka. Vybaveni informacemi jdeme nazpět k vokzalu, odkud máme v úmyslu jet směr Nikita sad. Po poradě s náhodným pánem, který nás překvapuje svojí angličtinou, jedeme trolejbusem č. 2 (jízdné 0,70 UH u řidiče) na druhou zastávku za vesnicí Nikita, kde by se mělo jít směrem dolů až k botanickým zahradám. Zrovna blízko to není, žádné značení nebo info tabule, takže lehce bloudíme a nakonec samozřejmě nalézáme. Vstup je 7 UH, na ukrajinské poměry by to snad ani tolik být nemuselo, ovšem stojí to za to. Opět ukrajinská dělba práce v praxi. Za 7 UH dostaneme dva žetony, které slouží ke vstupu přes turniket, který se samozřejmě otevře již při prvním žetonu. No, a aby náhodou všímaví turisté nechtěli jít do zahrady vícekrát, bdí u každého turniketu jedna osoba, která s patřičnou razancí všechny upozorňuje, co mají dělat. Snažíme se prolézt a prozkoumat co nejvíce ze zahrad, hlavně horní část je suprová, i když aspoň popisky by mohly být i v latince. Ze zahrad vycházíme spodním východem a hned míříme k moři. Pláže jsou zde, no řekněme takové socialistické, klasicky převládá beton a železo, vše ve stavu sešlosti a zrezlosti, aspoň, že mi jednotlivými betonovými bloky jsou docela slušné oblázkové pláže. Plážovou pohodu “sovětského stylu” trochu kazí mraky, které jak na povel vystartovaly ze svých úkrytů, hned jak nás uviděli na pláži. Nám to nevadí, myslím, že bychom se koupali i za deště, moře je zde čistší jak v Oděse a taky i teplejší. Balíme to kolem pátý a maršrutou č. 34 (2,5 UH) jedeme nazpět do Jalty, ovšem tentokráte ne na tradiční vokzal, ale maršrutkový vokzal v dolní části bulváru Moskevkaja (Centr). V původním denním plánu byl ještě palác Massandra, ten už ale nestíháme, jednak moc nevíme jak se tam dostat a taky se smráká, tak na to kašlem a raději se jedem projít kolem moře na opačnou stranu než je hlavní promenáda. Nutno dodat, že je to zde stejně tuctové jak někde v Chorvatsku, takže nuda. Cestou míjíme bufet klasického střihu a i přes značné problémy vyluštit co si vlastně dát, nakonec docela dobře pojíme. Ono bylo už dost k večeru, výběr jídel byl silně zúžený a tím pádem i náš výběr značně zjednodušený. Posilněni hrachovkou se salátem a rajčatovou šťávou, vyrážíme hledat Internet. Spíše zkoušíme nějaký najít, s veřejným Internetem se zrovna pytel neprotrhl. Naše hledání je odměněno velmi rychlým připojením a slušnou cenou 6 UH/hodina. Trochu jsme podcenili čas a brzký soumrak, vedlejší ulice nejsou rozhodně nijak zvlášť osvětleny a my máme prokličkovat sídliště, kde jsme byli dneska dopoledne vůbec poprvé. Snad to najdeme! Uff, nic příjemného to nebylo, světla minimum, míjíme pouze temné postavy a ještě samozřejmě bloudíme. K dovršení všeho, když konečně najdeme náš vchod i správný byt, nám na naše zvonění nikdo neodpovídá...zvyšuji intenzitu zvonění a klepání, až nám konečně otevírá malinká bábuška Anna Petrovovna. Chuděra, nejen, že musí spát jinde, ale ještě ji budíme...i když jinak asi spíme na ulici...