3. 9. 2005 – den první

Tak letos je to Krym. To bylo plánů a představ, leč věci mění jinak, než autor míní, takže ve finále se volba zúžila na nějakou geografickou, levnou a přiměřeně zajímavou zemi. Po tuhém boji vyhrál náš bývalý československý východní soused a to Ukrajina – konkrétně poloostrov Krym. A kdo, že letos pojede? Já, jakožto autor tohoto deníčku a ten, který za to všechno může a Kamča, která sebrala odvahu, za což ji děkuji a vydala se vstříc nejistému dobrodružství. S ohledem na vzdálenost i finanční možnosti jsme zvolili nejekonomičtější dopravu na Ukrajinu a to vlak.
Jsa hodným partnerem, přijíždím již v předstihu do bydliště mé milované a po nezbytném zmatku a mnohahodinovém balení, vyrážíme 02:17 z vlakáče Ostrava-Svinov. Rychlík Laborec je docela narvaný, a o to více, oceňujeme fakt a naší prozíravost, že máme již zakoupené lehátko za 141 Kč. Do Michalovců je stanoven příjezd na 09:31, což náš vlak dává překvapivě načas. Michalovce nás překvapují značnou rozpláclostí a rozmáchlostí ulic, po kterých sem tam projede auto, jinak je to spíše dosti šedé město, teda kromě pěší zóny, která je docela povedené a ještě září novotou. Noc na lehátku nebyl žádný med, tak vítáme možnost probouzecího kafe za tvrdou slovenskou měnu a lehkým krokem s těžkými batohy míříme nazpět na nádraží, kde odkud má z stanoviště č. 1 odjíždět 12:31 autobus do Užhorodu. Čeká nás pouhopouhých pět, přičemž dva z nich jsou naši spolunocležníci z kupé, kteří mají namířeno do Mukačeva. Od řidiče jsme vyfasovali registrační formuláře, které se odevzdávají na hranicích, a pěkně svorně jsme je vyplnili špatně. Správně se má vyplnit část Arrival i Depart, kdy odjezdová část zůstává a pravděpodobně bude (nebyla!) vyžadována na hranicích při cestě zpět. No přece, když už nemáme ty víza, tak tu nemůžeme poletovat po Ukrajině jen tak. Příjezd do Užhorodu je stylový, zablokují se dveře od zavazadlového prostoru, tak se pro bagáž musíme plazit druhou stranou a poprvé se setkáváme s ukrajinskou realitou: autobusák je opravdu výstavní. Nebyla by to ovšem Ukrajina a její kontrasty, kdy by o sto metrů dále nestála výstavní budova vlakového nádraží. K. říká, že je to lepší jak ve Švýcarsku a asi má pravdu, všude samý mramor, naleštěno a uklizeno. Nasazuji tedy výraz protřelého Ukrajince a jakousi hatmatilkou se snažím koupit lístky (kupěnyj) na noční vlak s odjezdem 23:20 a příjezdem 07:18 do Lvova, což se mi nakonec daří. Nádraží má jednou vadu, není zde směnárna, po poradě s bábuškou z autobusu se vydáváme vstříc vekslákům na autobusáku, kteří mi ovšem nabízejí značně zlodějský kurz 4,85 UH za 1 USD. Na to jim kašlem, berem bágly a jedem směrem do centra hledat směnárnu. Štěstí nám přeje, potkáváme naše dva spolucestující z kupé, kteří nám doporučují hotel Zakarpatska s kurzem 4,92. Každá kopějka dobrá, ne?:) Do úschovny (kamera xcoby) ukládáme za 3 UH batohy a mizíme do víru dlouhých užhorodských bulvárů. Kolem řeky Uh se dostáváme do přibližného centra a poprvé se setkáváme s místním velmi rozšířeným fenoménem a to svatebním obřadem, který později ve Lvově přechází skoro v mánii, svatba na každém rohu. Někde v Užhorodě má být ještě skanzen a hrad, ovšem ani jedno jsme při veškeré snaze nenašli, město je přece jenom dost rozlehlé. Kolem osmé, již docela unavení, jdeme nazpět na nádraží, kde se snažíme přečkat zbylé 3h do příjezdu vlaku směr Lvov. Krom fontánky nám čekání zpestřují i místní uklízeči a jejich dělba práce, která myslím typicky ukazuje ukrajinskou přezaměstnanost. Jeden človíček strojem čistí podlahu, druhý mu drží šňůru a třetí radí a kouká, zda to správně čistí. Vlak příjíždí kolem jedenácté, průvodnik nám kontroluje pasy a můžeme vyrazit vstříc asi třiceti (30!) zastávkám a zhruba 300 km jízdy...
Jede s námi borec z Lvova, který se strašně diví co jedeme dělat na Krym, proč raději nejedeme do Itálie...konverzace je taková zmatená, on nám myslím docela rozumí, ale my jemu skoro nic, ale snaží se (my také), takže si nakonec i docela pokecáme...