7. 9. 2005 – den pátý

Jak byl příjemný příjezd v osm ráno do Oděsy, o to nepříjemnější byl do Simferopolu, kam jsme dojeli (jako vždy přesně) v 06:22. Chladné ráno a my nemáme žádný plán co dál, toť docela blbá kombinace. Chvíli poletuji před nádražím, míjím hordy naháněčů na bus, taxi nebo maršrutku a snažím se vydedukovat, jakým autobusem na Bachčisaraj. Docela chaos, naštěstí potkávám spolunocležníka, který mi trochu vysvětluje co a jak. Aspoň teď vím odkud jezdí trolejbusy do Jalty a Alušty (č.51 a 52, od věže) a kde koupit lístky (budova s modrou cedulí), ale přesto raději dávám přednost jistému vlaku, který by měl jet 08:50. Cena jako vždy lidová, pouhých 2,26 UH. Původní plán byl asi takový, dát batohy do úschovny, jet na celý den do Bachčisaraje, vrátit se zpět do Simferopolu a tam najít ubytování. Ovšem jak už to tak bývá, Honzík míní a Kamča mění. Respektive K. se zdržela poněkud dýl na ranní toaletě, takže nám již nezbývá čas na úschovnu (jsou zde skřínky na žetony, které je nutné zakoupit), takže i s plnou polní nasedáme do električky (něco jako u nás osobáky pantografy) s dřevěnými lavicemi směr Bachčisaraj. Jízdu vskutku velmi výletní rychlostí nám zpříjemňují různí prodavači všeho možného (cukrovinky, časopisy, krémy na všechno nebo pasta na zuby „Good morning” – prodavač vždy vezme jeden druh svého sortimentu, zahájí dlouhatánské představení a vychvalování zmíněného a tak pokračuje s dalším tovarem, až to zase zabalí, případně prodá a jde na další vagón. Nutno dodat, že vždy něco prodali. Povzbuzoval jsem K., aby domů koupila jeden krém za 3 UH s tím, že je to zázračný krém na všechny neduhy, ale nějak se jí nechtělo...) nebo muzikanti, kteří oprávněně za svůj výstup sklidili největší potlesk a po právu i nejvíce peněz. Za 40 minut vystupujeme v Bachčisaraj, kde je v plánu najít úschovnu (ve skutečnosti zde žádná úschovna není) a pokračovat do skalních měst. Tyto plány nám “kazí” agilní a docela sympatická babča s nabídkou ubytování za 25 UH. Mně se moc nechce, přece jenom po drahé Oděsy bych raději něco levnějšího, tak zkouším smlouvat, ale na to se v těchto krajích moc nehraje, tak nakonec bereme za původní cenu. Problémem bude asi malá konkurence nebo velká atraktivita místa, tak asi proto ty ceny. Babča ví, že pokud odmítneme my, bude zde plno dalších, kteří to vezmou. Na místě (bus za 0,5 UH) náš čekal příjemný pokojík, společná kuchyň a docela pěkná koupelka s teplou vodou jen večer, takže berem. Bábinka je taková maličká, pořád se směje a něco vykládá, co to kolikrát vůbec netuším (i když je jí dobře rozumět), ale všechno poctivě odkývám?. Ihned po ubytování vyrážíme do města, kde odchytáváme první maršrtutku s nápisem “Čufut-kale” a za pěkných 0,70 UH jedem do asi 3km vzdáleného Chánova paláce. Pěšky, jak radí i RG, bych moc nedoporučoval, i z důvodu, že později se člověk nachodí opravdu do sytosti. Uvnitř paláce je pěkný parčík, mešita, minarety, komíny – vše v příjemném tureckém stylu, ovšem s nezbytnou kopou turistů. Fotíme kde co, včetně známé Puškinovy fontány. Dovnitř je vstupné 14 UH (7 UH pro studenty.ISIC s sebou!), plus poplatky 10/5 UH za video/fotoaparát. Dvojí vstupné, jak je uvedeno v různých cestopisech, už asi zrušili, ale přesto nakonec dovnitř nejdem a pokračujeme po hlavní cestě směr Uspenského klášter a Čufut-kale. V místním kšeftu nestačím zírat, prodavačka nám nákup na starém počítadle! Někomu to možná přijde normál, ale mě to docela překvapilo. Pěšky ke klášteru jdeme asi jediní, ale nelitujeme, vesnice je totiž moc pěkná a pasoucí se kozenky taky... no dobrá mám z nich radost a hned dělám několik snímků. Vstup do kláštera nelze přehlédnout, jsou zde nezbytné stánky i davy turistů. V průvodci psali něco o malém chodníčku, no nevím, mně to připomínalo spíše betonovou dálnici. Již nyní, kdy stoupáme po pravé straně ke klášteru se nám na protější straně vynořují úchvatné scenérie skalních měst, tak nezbývá než přidat do kroku k Uspenskému kláštěru. Ten je zčásti ve zabudovaný ve skále s dominantní kapličkou kam se (asi) bohužel našem krátkém oblečení nesmí. Z místní studánky aspoň smíváme naše hříchy a já přemýšlím, zda bych spíše nepotřeboval sprchu?. Na ty hříchy, jak jinak...
Na Čufut-kale je to ještě dobrý kus cesty do kopce. Zprvu po betonové stezce, později už jen kamenitá pěšinka, kdy už je možné v dáli spatřit první sklaní útvary. Do samotného komplexu je vstup 10 UH, my ale i na propadlý ISIC dostáváme studentskou slevu za 5 UH. Podobné skalní město ve větším měřítku znám již z turecké Cappadocie, ale i tak se mi tu moc líbí, hlavně ta úžasná viditelnost. Tu ovšem kazí davy turistů, kteří trochu kazí idylu a monumentálnost skalního města. Nejúžasnější výhled je ovšem bezkonkurenčně na druhou stranu, kde se nachází velký kaňon. Nádherná scenérie! Fotíme všechno možné a postupně procházíme celým komplex až k uzavřené Východní bráně, na které (dá se na ni v pohodě vylézt) máme piknik. Údajně se dá dále pokračovat do Terne – Kale, ale to odzkoušené nemáme. Cestou zpět kupuji dřevěný hřeben za 12 UH a jakýsi divně vypadající zelený plod za 1 UH, který je prý údajně dobrý na revma. Později zjišťuji, že se nazývá Adamovo jablko a možná ho věnuji ségře, když chodí s Adamem. Nachodili jsme toho přes den přece jenom už dost, tak si nazpět bereme maršrutku na vokzal za 0,70 UH, kde si pro jistotu zapisujeme spoje do Sevastopolu a Simferopolu. Opět totiž nevíme, kam pojedeme zítra, tak raději obě varianty. Cestou na byt obstaráváme nákup v Produktu (naše smíšené zboží, kde ovšem klasicky třetinu kšeftu zabírá alkohol): moloko (3,5 UH, mléčné výrobky jsou docela drahé), pelmeně mražené (4,5 UH) a k tomu pivko Hike (3,2 UH). Společně s bábinkou chystáme pelmeně (7 min. vařit), dá se to jíst jen tak bez omáčky, a skutečně bylo to moc dobré. Následuje komáří masakr a na kutě.
Jak to tak bývá suché WC je většinou mimo hlavní barák, a tak je to i v tomhle případě. Není to nic divného, jen je problém, když to takhle v noci přepadne, v baráku tma, nikde nikdo a ono je zamčeno a dveře jsou opatřeny jakýmsi šíleným sovětským mechanismem, který nejde asi při použití všech myslitelných prostředků (svatá trpělivost, přemlouvání, kopání apod.) otevřít. Pomalu se smiřujeme s faktem, že to budeme muset nějak vydržet (jaké by to asi bylo, když by někdo z nás dostal sračku?:), naštěstí bábinka má lehké spaní a jde nám pomoct. Také jí to nejde, tak nezbývá už nic jiného, než otevřít malé okýnko v kuchyni a povolat toho nejšikovnějšího z nás (kdopak to asi moc být?) aby prolezl, seskočil a otevřel zvenku.