13. 9. 2005 – den jedenáctý

Jak leháme, tak se i vzbouzíme...ve vlaku, pěkně vyspaní, i když koleje kolem Lvova nepatří zrovna mezi chloubu ukrajinských železnic. Cestujících postupně docela ubývá, takže do Užhorodu v 11:40 přijíždí vlak skoro poloprázdný. Za zmínku stojí ranní přejezd zakarpatské oblasti. Scenérie, které vytváří ranní mlha, ranní slunce, jednotlivé vesnické postavičky, jejich hospodářská zvířata, stavení...vše vytvářelo nádhernou pohádku, jako by desítky let vzdálenou. Škoda jen, že jsme byli tak vzdáleni za okny vlaku. Autobus do Michalovců jede 14:15, oproti původním předpokladům (na netu je psáno, že jízdné nazpět je v USD) si bez problémů kupujeme lístek za 13 UH, i když tak vlastně přicházíme o ISIC slevu u řidiče. Potkáváme další krajany, dva borci ze Slovenska právě vyráží vstříc ukrajinským dálkám. Mají opravdu dosti smělé plány (za týden projet celou Ukrajinu) a málo informací, trošku si pomyslím něco o zelenáčích, ale každopádně jim přejeme hodně štěstí...
Poslední hřivny roztáčíme za jídlo, pamlsky a levná cigára pro kamarády. Ve 1 na se už nic nedá dělat, míříme na hranici, kde vše panuje jak ve zpomaleném filmu. Cestuje nás jenom asi osm, ale i tak jsme na hranicích min. hodinu (nebyla žádná fronta) a to má náš bus přednost. Každý poctivě deklarujeme dovážené cigarety, psík očuchává náš bus a mohlo se jet. Ani ne po kilometru od hranic nás staví celní policie, tváří se důležitě, jen projdou autobus a pokračujeme. Takhle se příkladně plýtvají peníze od EU, efektivita nulová, ale příkaz je příkaz. V Michalovcích nám o pár minut ujíždí vlak do Košic, odkládáme tedy odjezd na šestou odpolední a jdeme na náměstí na oběd. Upozornění: až budete v Michalovcích, nikdy nechoďte do restaurace Calabria! Obsluhuje zde nejotrávenější číšnice, jakou kdy svět viděl, kuchaře jsem svojí objednávkou, tak překvapili, že snad hoďku mu trvalo, než se vzpamatoval a to jídlo? Blaf bez chuti...brrr. Naštěstí v šest jedem rychlíkem Laborec do Košic a my si zase musíme zvyknout na unikátní české koženkové sedačky. Další dvě hodinky trávíme v košickém “tady chcípl pes” nádraží (Jak je možný takový rozdíl v nádraží mezi Košicemi a Užhorodem?!??! Kde se asi stala chyba, co udělali naši soudruzi špatně a co umějí ti ukrajinští líp?), které na nás vyloženě sálá svěží atmoškou. Ve 22:20 nasedáme do přímých brněnských vagónů rychlíku Vihorlat a to je pro tento rok konec našeho cestování...