12. 9. 2005 – den desátý

Zápis z minulého dne jsem končil tím, že všichni Ukrajinci jsou velcí spáči. Je něco mezi šestou a sedmou ranní a snad celé plackartové kupé ještě spí. Ono se ani tak nic jiného vlastně moc dělat nedá, zvlášť na horních lůžkách, kde se normálně vzrostlý člověk stěží vleze na dálku, natož aby se posadil. Vlak, kterým cestujeme, je výjimečný tím, že při své cestě stojí v různých zastávkách v součtu snad 3h. Na jedné takové normální dvacetiminutové pauze vystupuji z vlaku a z velké přehršle nabídek kupuji snídani (velké buchty po 1,5 UH). Možnosti k zakoupení jsou opravdu rozmanité: buchty a koláče s různými náplněmi, sušené ryby, pelmeňe, vareniky, ovoce, pivo, voda a mnoho dalšího. Cesta do Kyjeva přes den jinak probíhá bez dalšího vzruchu, lidi povětšinou spí nebo koukají, monotónní jízda docela svádí ke spánku, čemuž nakonec také podléháme. Vlaky na Ukrajině jezdí s pravidelností hraničící s jistotou přesně, tento pojezd však dělá výjimku a do Kyjeva přijíždíme s pětiminutovým zpožděním. Už před cestou jsem četl, že kyjevské nádraží ve velkolepé a musím jedině souhlasit. Nemáme moc času, tak rychle hledáme úschovnu (7 UH, nejdříve nutno jít ke kase a teprve poté uložit batožinu) a pokladny č. 41 a 42 (druhé patro vpravo), které by měly být určeny výhradně pro cizince a jejichž personál by měl ovládat english. Přání je pouze otcem myšlenky, takže po anglicku samozřejmě nět. Jsou zde monitory, které ukazují počet volných míst ve vlacích a kde bohužel zjišťujeme, že námi vyhlédnutý vlak (odjezd po 21h) je bohužel již plný, tak nezbývá než situace a zakoupit aspoň lístky na vlak 18:12. Na nádraží panuje klasicky silně nevýhodný kurz (4,70 UH/1 USD), nelze ovšem čekat, lístků kvapem ubývá, tak měníme aspoň malou částku a za 45 UH máme lístky do Užhorodu na horní lůžko v plackartě. Zbývají nám asi tak 3 – 4 hodiny na celý Kyjev, dost málo, ale co se dá dělat. Rychle na metro (stanice Vokzalnyj, po levé straně od nádraží) a za pěkných 50 kop. na stanici Univesitat, odkud máme v plánu vyrazit na tour po různých kostelících ( Vladimíra a Sofie) až ke kostelu Sv. Michala. Někdy jsou to až moc načančané a zářící stavby, ale jinak pěkné. Zlaté kopule a celková odlišnost, to je asi to nejzajímavější oproti českým kostelíkům. Ovšem na mešity to zdaleka nemá. Poté jdeme na blízký Mejdan nezáletnosti, hlavní monstr náměstí s okolními hyper budovami. Megalomanie dech beroucí. Času opravdu už moc není, chcem tedy rychle nakoupit v Magazinu a nazpět na nádraží. Tato představa je ovšem na Kresčatyku poněkud naivní, jako v každé jiné metropoli, ve středu města se normální kšefty skoro nevyskytují. Samý luxusní butyk, vše nablýskané a jedno drahé auto vedle druhého. Bez nákupu, zato s CD ukrajinských lidovek, jedeme nazpět na stanici Vokzalnyj, kde pokračuje naše pátrání po nějakém trhu nebo normálním obchodě. Trh nakonec nalézáme pár metrů před nádražím u stanice příměstské dráhy. Voda, ovoce, koláče a pivko na zakončení pobytu. Z hecu kupuji dokonce i dražší Staropramen za 4 UH. Obtěžkáni proviantem sotva stačíme zamáčknout slzu a již vyjíždíme, tentokráte ve značně moderním plackart vagóně směr Užhorod. Večer není klasicky co dělat, místní spí, tak dáváme karty a já dostávám od K. slušněj kotlík, tak jdu raději taky spát a to je konec dnešního dne.
Zmiňovat se o tom, že ve vlaku bylo opět vedro k zalknutí a Ukrajincům to vůbec nevadilo nebo, že jsme se opět vyhnuli placení za běljo se mi zdá zbytečné, ale budiž, zmíním to...