6. 9. 2005 – den čtvrtý

Vstáváme brzy, protože předpokládáme, že nás bábinka bude chtít brzo vyhodit. Tento předpoklad se naplňuje a po deváté již nadobro opouštíme naši chýšku. Nastává ovšem tradiční problém, jak se dostat do centra. Maršrutek ani busů moc nejezdí a když jsou plné a jednoduše nezastaví, nezbývá než stylem “sardinky” se přepravit na vokzal. Přeprava je ovšem v tomto případě asi silné slovo, lepší by bylo asi přesun, neboť jsme uvízli v dopravní zácpě, takže trasu jsme jeli snad o hodinu dýl než normálně. Připočtu-li lehkou otravu výfukovými plyny a neustálé a hlavně nečekané poskakování našeho vysloužilého busu, byl to docela zajímavý zážitek. Kamča to asi viděla jinak a je viditelně ráda, že už to má za sebou?. Náladu si opět vylepšujeme na místním trhu, dneska v jeho kryté části, kde se prodávají mléčné výrobky a pamlsky. Ceny jsou občas vskutku neuvěřitelné. K. si kupuje něco jako medovník (velký kus) za 1 UH a já podobný dortík z lískového těsta s tvarohem za 1,7 UH. Máme v Oděse ještě asi 4h a ty hodláme bezezbytku strávit na pláži, kam si to kvapíkem míříme. Některé části pláže jsou placené, nám se daří najít pěkný kus i se sprchou a hurá do překvapivě studeného Černého moře. Ještě ke sprše, byl to spíše takový malý vodopád, ještě o kvartál chladnější jak moře, ve kterém bylo následné odsolení skutečným zážitkem a dobrodružstvím. Bylo vidět, že už je po sezóně (i když kdo ví, zda to ve skutečné sezóně vypadá jinak), lidí bylo pomálu, vládla spíše taková ospalá atmosféra, tvořená jistou bizarností, kterou přináší Ukrajina a lidé kolem. Příkladem budiž obliba plavkových tang na všech lidech různého věku i pohlaví (hlavně pánové a bábinky v tangách...no brrr?), přítomnost jakéhosi obskurního fotografa, který opodál fotil rádoby umělecké fotky se svými modelkami nebo fakt, že zde snad nikdo nemá hodinky, tudíž jsem byl neustále dotazován. Zdálo se mi, že slunce nijak extra nesvítí, ale přesto mám takový připálený pocit, nu což, je kolem půl šestý, tedy nejvyšší čas nakoupit proviant (voda,pivo,pirožky) a nalodit se do vlaku směr Simferopol. Máme opět horní lůžka a s pomocí spolunocležníka, který překvapivě umí english, se vyhýbáme placení za ložní prádlo. Skoro všichni si povlečení berou, o nás si musí myslet, že jsme asi pěkný čuňata nebo nějací divní cizinci. Ve vlaku klasicky vedro k  zalknutí, ovšem překvapivě funguje klimatizace, takže pohoda. Nakonec jsem přišel i na to kde se nachází odpadkový koš, ovšem na záhadu vody na záchodcích nikoliv. Čistí si Ukrajinci ve vlaku zuby? A když jak? Nikoho podobného kdo by šel na záchod s flaškou vody jsem nezaznamenal a celkově asi čištění zubu moc velkým koníčkem místních nebude.

Hodnocení Oděsy: Potěmkinovy schody, pláže a pár dalších drobností (opera je fakt pěkná), ale jinak velkoměsto (kolem 1 mil. obyvatel.) se všemi svými zápory. Vlastně ještě trh na privozu měl styl a šmrnc, oproti nedalekým bulvárům docela pěst na oko.

Za zmínku stojí ještě toalety na nádraží, ty pánské a jejich originální řešení kabinek bez dveří. Je to vskutku nevšední pohled na čupící chlapíky s vykasanými kalhotami a zmuchlaným papírem v ruce? Sám jsem vyzkoušel a cítil jsem se při “tom”, takový nahý...i když ve finále je to jedno.